Vaše příběhy

« Zpět na seznam příběhů

Jan Dumek, 29 let, profesionální beachvolejbalista, Praha

„Potřebuji maximálně zkrátit čas regenerace a doplnit rychle po tréninku energii do svalů.“

 

   

S klasickým volejbalem jsem začal už ve čtvrté třídě. Jednou ve škole v Mnichově Hradišti byl volejbalový nábor, my sportovně založení kluci ze třídy jsme tam šli všichni. Po nějaké době se utvořila skupinka čtyř kamarádů, kteří na volejbal chodili pravidelně. Všichni jsme trénovali několikrát týdně, jezdili po turnajích, ale jako zátěž jsme to nebrali. Mně to vyloženě dělalo dobře. Nakonec jsme po dvou letech byli jen dva a po čtyřech letech už jen já sám. Trénovat a hrát jsem musel s o dva roky staršími.

„Byl jsem nejmenší, nejmladší a pořád jsem se musel dotahovat a zlepšovat. Ve volejbalu jsou dva roky velký rozdíl.“

Tréninkové dávky jsem si určoval sám a řídil jsem se heslem mého mnichovohradišťského trenéra „škoda každého výskoku, který neuděláš“. Skákal jsem téměř všude a téměř pořád. Jezdil jsem na kole a dělal všechny možné jiné věci, jen abych se zlepšil a byl silnější a vytrvalejší. V té době jsem si neuvědomoval, že trénuji, že si přidávám při tréninku, prostě jsem to dělal a bavilo mě to, chtěl jsem to. Později jsem se dostal do „vrcholového“ mládežnického volejbalu, začal jsem s Duklou a se Slávií Liberec vyhrávat mistrovské tituly ČR.

Táhlo mě to ale pořád z haly ven, a tak jsem začal s beachvolejbalem. Nejprve s kamarádem z Liberce jsme objeli pár letních turnajů. Další rok i zimní turnaje, a když jsem v roce 2005 šel na universitu, tak jsem ji vybíral podle místa, kde se dělá beach nejlépe. Hrál jsem s několika výbornými parťáky, dokonce jsem jeden rok trénoval v rakouském Klagenfurtu.

Napůl sportovec, napůl vyčerpaný manažer

Nikdy jsem v životě ale neměl jen tu jednu starost, jen ten sport (tak jako asi v každém „menším“ sportu). V hlavě třeba ano, ale musel jsem chodit do školy, musel jsem hledat sponzory, připravovat jim podklady, prezentovat se jim, navazovat spolupráce s trenéry, hledat nové trenéry, kondiční trenéry, psychology atd. Začal jsem si připadat spíše jako manažer, který si jen občas dojde na písek.

„A tak jsem si řekl, že takhle ne! Že jsem sportovec, kterým jsem chtěl vždycky být a tak budu dávat sportu vždy tu nejvyšší prioritu“

Jenže školu za mě nikdo jiný nedostuduje a bez mé iniciativy mi výjezdy na turnaje taky nikdo platit nebude. Takže vám nakonec stejně nezbývá, než tu okolní činnost zvládat. Aby to ale šlo, potřebuji vždy maximálně zkrátit čas regenerace a doplnit rychle po tréninku energii do svalů. A k tomu být odolný proti nemocem a zraněním. Jako každý sportovec se to vše snažím zařídit především přírodní a pestrou stravou, pravidelným spánkem a dostatečným přísunem vody. Teď doufám, že přidám ještě další kamínek do mozaiky dokonalé přípravy sportovce - sportovní řadu doplňků, které mi navrhli odborníci v Mixturam. Zlákalo mě především málo vídané sestavení přípravků přímo na míru mým potřebám a také přírodní suroviny, protože chemie je nepřirozená tělu a její dlouhodobé užívání může být opravdu škodlivé. Takže přírodně a s chutí!